Tomáš Bitrich (1975)

Práci s nevědomím se ve vlastní praxi věnuji od roku 2008. Věnovat se terapii psyché předcházelo studium fyziky a později sociologie na Karlově univerzitě v Praze. Po dokončení studií jsem pokračoval ve výzkumné a publikační činnosti v oboru tzv. kvalitativní sociologie, v oboru založeném na pronikání do významu vyprávění, rozhovorů i psaného textu, v oboru založeném na objevování skrytého a nesamozřejméno, neviditelného významu ve zdánlivě samozřejmém, evidentním, obyčejném nebo banálním. Pozdější pohyby mého života mě od sociologie vedly dál, ale výcvik vnímání a myšlení popsaný ve fenomenologickém základu kvalitatvní sociologie mi jako tiché pozadí práce slouží dodnes. Onen pohyb, ve kterém jsem sociologii opustil, vycházel z hlubin mého nitra, o kterých jsem v té době neměl tušení. Způsobil nečekaný a radikální posun ve vnímání sebe sama i okolního světa. Snaha porozumět tomuto hnutí a využít ho mě vedla k přerušení odborné kariéry a k několikaleté intenzivní meditační praxi. Ta umožnila posun vnímání rozvinout a zakotvit, ale nakonec narazila na nesrozumitelnou vnitřní bariéru. Ta se s dalšími a dalšími hodinami meditace nerozpouštěla ani neposouvala, jen se stávala zřetelnější a bytostnější. Nakonec mi tato bariéra postupně vnutila aktivní zájem o práci s obsahy skrytými v nevědomí.

V té době jsem se setkal se systemickými konstelacemi v podání Jana Bílého. Ten mi dočasně uhranul natolik, že jsem u něj abolvoval terapeutický výcvik. Později jsem se u Radima Resse setkal s metodou zvanou Voice dialogue. Radim Ress byl žákem Artho Wittemana, který metodu přinesl z USA do Evropy. U Radima Resse jsem prošel výcvikem a začal se metodě věnovat profesionálně. Nejprve se skromnější ambicí sebepoznání a osobního rozvoje, nedlouho poté se přede mnou začaly otevírat hlubší vrstvy traumatických zranění. To si vynutilo hlubší porozumění práci s traumaty. U Radima Resse, který se intenzivně traumatu věnoval, jsem absolvoval další výcvik v konstelacích traumatu a několik let s ním intenzivně spolupracoval. Prošel jsem také výcvikem v metodě EMI (integrace traumatu s pomocí očních pohybů, anglicky Eye Movement Integration), který vedl Woltemade Hartmann.

Přibližne v roce 2015, v souvislosti s návštěvou Stanislava Grofa v Praze, mi začal být rámec zdůrazňující trauma jako základ psychických potíží příliš úzký. Toto nepohodlí mě postupně vedlo až k osobnímu, velmi nemilosrdnému, ale zásadním způsobem prospěšnému střetnutí s nevědomím. Otevřel se mi přístup k vnímání a porozumění vlivu kolektivního nevědomí, k práci s archetypy. Otevření mostu mezi vědomím a nevědomím (v jeho archetypální vrstvě) iniciovalo neustávající vývojový pohyb směřující k celistvosti a autonomii. Ačkoli to nebyl můj vědomý záměr, postupně se díky tomuto osobnímu vývoji způsob mojí terapeutické práce od základů proměnil.

Charakterizovat stručně způsob jakým v současnosti pracuji není snadné. (Věnuji mu samostatnou část tohoto webu nazvanou individuální sezení). Na tomto místě jen uvedu, že klienty vedu tam, kam jsem sám veden. Tedy ke stále se prohlubujícímu kontaktu a dialogu mezi vědomým já a celkem nevědomí. Iniciování či narovnání a prohloubení tohoto vztahu vede k ustavení pohybu, kterému vlastně v běžném jazyce říkáme život, pokud tímto slovem míníme smysluplné prožívání sebe sama. Z hlediska vědy o duši mohu říci, že vše co prakticky v rámci terapie používám, popsali Carl Gustav Jung a Stanislav Grof. Konkrétní technické prvky a jejich kombinace jsou výrazem mé osobnosti, ale teoretický a konceptuální rámec je dostatečně popsán u těchto dvou autorů. Jeho poznání ovšem vychází ze střetnutí s nevědomím, nikoli z akademického studia. Taková je potíž s pravdou skutečných psychologických faktů. Nelze je poznat bez prožitku. Ten musí teoretickému studiu předcházet, anebo musí probíhat souběžně s ním. Proto nelze Jungově ani Grofově práci účinně rozumět pouze akademicky.